Dobrodružná plavba lodí norskými fjordy z Tromsø na arktický ostrov Jan Mayen

Norské fjordy, ledovcový splaz a tisíce ledových ker před přídí expediční plachetnice Boomerang během plavby do Grónska.

Přečtěte si zápisky kapitána Jiřího Zindulky z expediční dobrodružné plavby začínající v norském městě Tromsø, nádhernými fjordy přes severní Atlantik, až na arktický ostrov Jan Mayen, okolo Beerenbergu, nejsevernější činné sopky na světě.

Okolnosti a především COVID nás v roce 2022 donutily změnit původní plán plavby do ruské Arktidy do Země Františka Josefa. Pochopili jsme tedy, že ani letos tyto končiny neprobádáme. Zamířili jsme proto do Grónska na tuto polární výpravu naší ověřenou expediční plachetnicí Boomerang. Opět jsem si vzpomněl na rčení „Chceš-li pánaboha rozesmát, řekni mu své plány“ :-). Je to přesně tak, musel se bavit.

Do posádky jsem přibral svého syna Kryštofa jako prvního důstojníka, Honzu Staňka jako palubního inženýra, fotografa a pilota dronu, Tomáše Rysa, zkušeného jachtaře a polárníka a kameramana Vladimíra Šimka. Vyladěná posádka na vyladěnou plavbu.

Plavba norskými fjordy a tisíce ledových ker kolem plachetnice Boomerang. Členové výpravy zleva Jiří, Vladimír, Kryštof a Tomáš.
Vyladěná posádka na vyladěnou plavbu. Zleva Jiří, Vladimír, Kryštof a Tomáš.

Tromsø a příprava lodi

V úterý odpoledne, po příletu do Tromsø, se jedeme podívat na loď, kde je ještě Hombre s posádkou, kteří před chvílí v marině v centru Tromsø dokončili plavbu z Islandu přes Jan Mayen. Trvalo jim to 16 dní a vypadá to, že měli spoustu nezapomenutelných zážitků :-). Moc rád je všechny vidím a hlavně Milana, který se nám stará o motory a měl během plavby spoustu práce. Na levém motoru se propálila díra do výfukového paroží a na pravém motoru začala pronikat voda z primárního okruhu do sekundárního, tedy následně začal motor špatně chladit. Navíc je na výměníku prasklina, kterou jsme již několikrát opravovali a trochu teče. Vše zmíněné bylo nutné vyřešit, abychom měli během naší dlouhé plavby v Arktidě funkční motory.

Nasazuji montérky a jdu Milanovi asistovat. Ne proto, že by potřeboval pomoc, protože sám má vše hotové mnohem rychleji, nežli s mou pomocí, spíše proto, abych já věděl, jak to dělá a uměl jsem si to opravit sám, bude-li potřeba. Za 8 hodin v motorárně dal Milan oba motory dohromady. Opravil je tak dobře, že fungovaly až do našeho návratu zpět do Polska na začátku října. Pravý motor funguje bez omezení a levý také, ale budeme ho používat pouze na přistání, případně na nějakou výpomoc ve špatném počasí. Za to jsem fakt vděčný a Milana miluju :-).

Ještě jsme rozebrali vodní pumpu na levém motoru a přetěsnili ji, protože trochu tekla. Mne už čeká pouze výměna olejů v motorech a pak úklid motorárny, aby to tam nevypadalo tak příšerně špinavě, jako teď.

Jiří Zindulka opravuje v přístavu města Tromsø vodní výměník a provádí revizi motorů před vyplutím na Jan Mayen.

Tromsø – oprava vodního výměníku a revize motorů před vyplutím.

Milan Novák stísněný v malém prostoru motorárny montuje opravený vodní výměník po revizi zpátky do expediční lodi Boomerang.

Milan montuje opravený výměník zpátky na loď. Provizorní oprava vydržela další 4 měsíce plavby.


Štěstí přeje připraveným

Do pronajatého apartmánu přicházíme hodinu po půlnoci, což znamená, že se trochu sešeřilo, světla je ale stále spousta. Druhý den ráno dáváme dohromady seznam věcí na nákup jídla. A toho se ujímá Tomáš. Máme za sebou hodně společných plaveb a tak v něj mám absolutní důvěru a vím, že nebude nic chybět. Další, poměrně dlouhý seznam obsahuje práce, které je ještě na lodi potřeba udělat, abychom byli připraveni na vyplutí. Počasí je takové, že když dnes stihneme loď připravit a na noc vyplout, tak nás čeká ostrá stoupačka ve 30-35 uzlovém větru, v náklonu 30-35 stupňů a to celé minimálně 36 hodin, nežli vítr trochu zeslábne a změní směr. Nevím, jestli takové utrpení chci posádce, sobě i lodi dopřát, i přesto že bychom takto byli na Jan Mayenu poměrně rychle. Je to plavba na 550 NM a po prvních dvou dnech Mordoru už by to mělo být v pohodě. Rozhodnutí odkládám na dobu, kdy budu vědět, že loď opravdu stihneme dnes připravit.

Celou středu trávíme nákupy, výlety na stěžeň, opravou antény, hledáním chyby na anténě satelitního telefonu, atd., atd. Seznam drobných i větších oprav je dlouhý, večer přišel příliš rychle a my ještě ani zdaleka nejsme hotoví. Je jasné, že místo Mordoru na moři nás čeká příjemná noc v přístavu. Dlouho po půlnoci uleháme a ráno opět do práce. Dnes nás čeká nákup kanystrů na vodu a naftu (máme na lodi 1100 l nafty a ještě dalších 100 l v kanystrech potřebujeme dokoupit), Kryštof zamíří několikrát nahoru na stěžeň, aby sundal nefungující wifi router (dokážeme s ním luxovat wifinu i na půl míle daleko). Wifi ale nejspíš v Arktidě moc nevyužijeme. Na menší nákupy využíváme palubní elektrokoloběžku, což výrazně urychluje přesuny po městě. Já dokonce vyrážím na nákup kanystrů a následně vezu asi 7 km na zádech 3 dvacetilitrové a 2 desetilitrové kanystry. Vypadám na koloběžce asi jako Santa s dárky :-). Do večera se nám podaří loď připravit a jdeme se trochu projít po městě, ze kterého jsme zatím téměř nic neviděli. Do Tromsø se ještě někdy musíme podívat, abychom si vychutnali krásy této „Paříže“ severu.

Plavba z Tromsø na ostrov Jan Mayen

Okouzlující obzor před přídí lodě Boomerang při plavbě norskými fjordy severním Atlantikem mezi Tromsø a ostrovem Jan Mayen.
Boomerang při plavbě severním Atlantikem mezi Tromsø a ostrovem Jan Mayen. Jeden z mála vzácně krásných dní.

Večer přeplouváme k lodní čerpací stanici a bereme skoro 1 000 l nafty. Tanky i všechny kanystry jsou plné. Jsme připraveni vyplout. Ještě čekáme pár hodin, až se otočí proud naším směrem a kolem 2 hodiny vyplouváme na motor z Tromso. Přílivové proudy mezi ostrovy jsou hodně silné a tak plujeme co nejrychleji, abychom se do úžiny mezi ostrovem Ryøya dostali ještě s proudem v zádech. Je to pověstné místo a podle legend právě zde byl bájný vír Maelstrom pohlcující lodě. A je to opravdová mela, jež nás tu čeká. Plujeme s proudem přes 9 uzlů a voda kolem nás vypadá velmi nervózně. Místy jsou kola podivně klidné vody, místy moře zuřivě cení zpěněné zuby. Boomerang letí a podivně se chvěje. Jako by čekal něco špatného. Před námi je ten nejhorší vodní kotel, vypadající jako zpěněné peklo. Mířím na jeho okraj, kde je nejméně pěny a jsou nejmenší vlny. I přesto nám jde voda přes loď a rozbité vlny do nás buší jako kladiva. Plout tudy na plachty, s větrem foukajícím proti proudu, to musí být nezapomenutelný zážitek :-(.

Po průjezdu největším vlnobitím se proud otáčí proti nám a my skoro zastavujeme. Nahazujeme druhý motor, abychom se začali hýbat vpřed. U jižního pobřeží má být proud slabší, tak se tam probíjíme a plujeme podél břehu, kde to jde snáz a jsou tam menší vlny. Asi po 2 hodinách máme úžinu za sebou, vychází slunce a my hážeme kotvu ve fjordu Stonesboten.

Staňte se členem posádky na expediční plachetnici Boomerang

Naplout míle, stát se zkušenějším v oblasti námořního jachtingu a propadnou lodím nadobro pod vedením Master ocean kapitána Jiřího Zindulky. Připojte se k nám na jarní, podzimní a etapové kondiční plavby kolem Evropy, na které jen tak nezapomenete.


MOB a nouzový manévr

Tomáš připravuje skvělou snídani a ještě trochu dospáváme. Počkáme tu do odpoledne, kdy začne foukat a budeme moci vyplout na moře pod plachtami. Odpoledne chytáme tresky do zásoby na mrazák a pak několik hodin trénujeme manévr „muž přes palubu“. Každý člen posádky si několikrát vyzkouší celý nouzový manévr se zapnutím alarmů na plotru, házením kruhu a zachycení MOB. Vše to trénujeme na plachty metodou Dvou bočních kurzů“ a pouze ve dvou lidech, aby to dokázala zvládnout hlídka.  Po ukončení manévrů si stahujeme nejnovější předpověď počasí a vyplouváme na Severní Atlantik, vstříc zimě a nepohodě.

Nouzový manévr a trénování MOB - Kryštof Zindulka na zádi plachetnice Boomerang vyhlíží muže přes palubu na neklidném moři.
MOB a nouzový manévr – Kryštof vyhlíží muže přes palubu.

S narůstající vzdáleností od břehu vítr sílí. Postupně zmenšujeme hlavní plachtu na druhý ref a během noci také zmenšujeme genu. Plavba je hodně divoká. Ostře proti 20 uzlovému větru a vlnám. Během několika hodin se lodní salon vyprázdní a každý, kdo nemá hlídku, je v posteli. Vylézá z ní pouze, když potřebuje odskočit na záchod trochu si odlehčit. Boomerang tančí na vlnách a naše žaludky tančí uprostřed našich těl a nedělá jim to moc dobře. První dny plavby vypadal Boomerang jako loď duchů :-), ale po dvou dnech jsme si všichni přivykli a když se třetí den stočil vítr ze zadoboku, nastala na palubě ta správná pohoda. Nastal čas sledování filmů a užívání si drobných příhod, jako třeba té s chladničkou :-).

Příhoda s chladničkou

Při plavbě na zadní vítr, ve větších vlnách, je sice plavba poměrně pohodlná, loď se ale komíhá z boku na bok. Vytváří to podmínky, jež nepřejí například vyndávání jídla z chladničky, otevírající se do boku a umístěné v kuchyni poměrně vysoko.

Honza otevírá chladničku a vyndavá věci na oběd. Otevřená dvířka chladničky bouchají o poličku a tak se zvedám a jdu mu je podržet. Loď se spokojeně pohupuje z boku na bok při plavbě na zadoboční vítr a věci v chladničce se trhaně přesouvají tam a zpět. Až do okamžiku, kdy Honza začne zavírat dveře chladničky. V ten moment se velký bílý jogurt, na přihrádce až úplně nahoře, rozhodne, že půjde svou vlastní cestou a během zhoupnutí lodi udělá zákeřný kotrmelec a vyskočí ze své přihrádky, v letu zasáhne dolní hranu ledničky, při té příležitosti se otevírá, rozbíjí a vykydává svůj obsah do Honzových parádních, nových holínek s beránčím kožíškem, umístěných pod chladničkou. A samozřejmě také na všechno kolem – na visící nepromokavé bundy, Honzovu mikinu a tepláky a ta část, která nestačila nic poskvrnit, přistává na zemi mezi holínkami a vytváří malebnou rozkydnutou bílou louži. Nemůžu tu popisovat výrazy, které ze sebe jinak decentní Honza chrlí, protože ty se do společnosti mimo náš drsný jachtařský svět vůbec nehodí.

Plachetnice Boomerang pluje mezi ledovými krami norských fjordů. Zleva Kryštof, Jirka, Tomáš a Vladimír. Opalování v péřovce.
Polární slunce hřeje a opaluje. Je to takové opalování v péřovce 🙂.

A protože mládí je nepoučitelné a potřebuje si všechno prožít na vlastní kůži, tak za chvíli otevírá chladničku Kryštof a jde vyndat dvě plechovková piva. Bere piva, pokládá je na horní poličku vedle chladničky a bleskurychle, s vítězným výrazem, zavírá dveře chladničky spokojený sám se sebou, jak nad ní vyzrál. Ale nevyzrál. Rychlé zavírání dveří se potkalo s ještě rychlejším zhoupnutím lodi, které využil další velký bílý jogurt zákeřně číhající na horní přihrádce. Prudkým kotrmelcem se vrhnul dolů a jelikož nestihl bez úhony proklouznout rychle se zmenšující mezerou mezi hranou chladničky a zavírajícími se dvířky, tak v ní dostal ránu a elegantním obloukem vyplivl na Kryštofa svůj obsah dříve, nežli jeho obal praskl prudce doraženými dveřmi.

Zajímavé bylo sledovat, jak se Kryštofův vítězný výraz rychle mění v překvapení a posléze v nasr…, pak se ozvala řada nadávek, kupodivu ale ani zdaleka ne tak kreativních, jako před chvílí Honzova. Podávám Kryštofovi misku a lžíci, aby velkou bílou hromadu z podlahy posbíral a uklidil. Při nabírání jogurtu lžící v kleče zasáhlo Kryštofa plechovkové pivo, využívající dalšího zhoupnutí lodi a přitažlivost zemská mu dala takovou rychlost a kinetickou energii, že když přistálo na Kryštofově hlavě, ozvalo se překvapené au a na hlavě začala narůstat pěkná boule. Toto pivo se Kryštofovi vymstilo dvakrát.

Po poměrně dlouhém úklidu si Kryštof sundal tepláky a mikinu a dožadoval se pračky, že v těch jogurtových teplákách už nebude. A jelikož máme nahozený agregát na dobíjení akumulátorů, tak zapínáme pračku a dáváme do ní vše, na čem se dnes podepsaly pomstychtivé jogurty. Po pár hodinách oblečení přesouváme z pračky do sušičky a ve dvě hodiny ráno už nejsou na oblečení obou dvou postižených ani stopy po jogurtové pohromě.


Časy se mění, Beerenberg zůstává

V noci na čtvrtý den nám stále foukal příjemný zadoboční vítr. V zadní kabině byl trochu nepříjemný rámus z pohybu ráhna hlavní plachty způsobený kymácením lodi. Celkem slušné rány mne nechávají klidným, protože to jsou přirozené zvuky lodi, ale Vladimír vedle mne má se spánkem trochu problém. Nad ránem instalujeme s Kryštofem peň do geny a přehazujeme hlavní plachtu na pravobok a v další plavbě pokračujeme na motýla, abychom pluli příznivým kurzem. Boomerang se uklidnil a tak pokračuji ve spánku.

Krátce před polednem motýla rušíme a přehazujeme genu na pravobok a dále plujeme na slábnoucí zadoboční vítr. Během odpoledne dvakrát startujeme motor a několik hodin motorujeme, abychom udrželi rychlost přes 5 uzlů. Potřebujeme se do večera dostat co nejvíce na západ, abychom pak se změněným větrem z předoboku během noci sklouzli k ostrovu Jan Mayen.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit video

Sportovní plavba na Boomerangu v Arktidě, plujeme z Tromsø na ostrov Jan Mayen.

Plavba probíhá celý den ve vlhké pohodě, chystáme se na návštěvu ostrova a s Vladimírem si připravujeme plán na následujících několik dní, co a kde budeme na ostrově točit. Procházíme historické materiály a oživujeme si naše informace o tomto odlehlém arktickém ostrově, který patří Norsku. Na jeho severní části se do výše 2277 m vypíná kolmý kužel nejsevernější činné sopky na světě, která je zároveň ledovcem telícím se do moře. Na Beerenberg se moc těším.

Při minulé návštěvě ostrova byl pohled na sopku jedním z nejsilnějších zážitků společně s pohledem na ledovec, který sahá z výšky několika desítek metrů přímo do moře. Za 12 let, uplynuvších od naší poslední návštěvy ostrova, se pravidla pro návštěvu zpřísnila a bylo nutné odeslat dostatečně dlouho před naším odjezdem žádost do Norska, kde jsme museli požádat o povolení pro několikadenní vstup na ostrov.

Povolení jsme dostali, ale trvalo déle nežli týden, než nám povolení udělili. Navíc před připlutím k ostrovu se znovu musíme ohlásit e-mailem, že se blížíme a kdy přesně připlujeme. Znamená to, že musíte mít na lodi satelitní telefon, který takovou komunikaci umožňuje. Pokud byste se předem nenahlásili, ostrov nemůžete navštívit, případně dostanete pouze povolení k jeho krátké, několikahodinové návštěvě.

Požár na palubě Boomerangu

Další noc přišel očekávaný vítr z předoboku a plavba pořádně zdivočela. Boomerang se rozeběhl slušným tempem přes 7 uzlů a spaní nabralo ten správný rozměr svým pohodlím připomínající spaní v bubnu pračky :-). Kolem 6 hodiny ranní je na traverzu Nordkapp, nejsevernější výspa Jan Mayenu. My ji ale nevidíme, protože je mlha a viditelnost kolem 1 NM. V závětří za ostrovem se zmenšily vlny, vítr místy ustává a plavba se stává pohodovou. Z mlhy se náhle jako přízrak vynořuje mys Soraustkapp ozářený sluncem. Pouze malý kousek pevniny, neskutečně zářící v průzračném vzduchu, je najednou úžasně blízko a vše ostatní se stále topí v mlze.

Rozeklané, zasmušilé západní pobřeží ostrova Jan Mayen částečně schované v mlze s párem letících Buřňáků nad hladinou moře.
Rozeklané, zasmušilé západní pobřeží ostrova.

O několik minut později opět padá mlha a nevidíme nic. Asi za hodinu se nízká oblačnost nad námi z velké části roztrhává a slunce prozařuje moře kolem nás. Dostáváme se ze závětří ostrova a náhle na nás útočí vítr v poryvech až 40 uzlů. Po hladině se ženou zpěněné nízké vlny a jako zuřiví psi nás strhávají bokem. Rychle dáváme druhý ref na hlavní a čtvrtý ref na genu a plujeme ostře proti větru v náklonu kolem 30 stupňů.

Zpěněné vlny zalévají loď a vypadá to magicky krásně. Volám Vladimíra, ať vezme kameru a natočí si to. V tomto nádherném světle vypadá plavba nesmírně dramaticky. Nicméně nežli Vladimír připraví kameru, volá na mne Honza, že v motorárně hoří řadicí bowden na levé převodovce. Proboha, co je to za blbost! Jak může hořet řadicí bowden, na kterém není žádné napětí? A jelikož nikdy nebývá dobré, když vám na lodi hoří, obzvláště ne v motorárně, běžím se dolů podívat a opravdu, bowden na převodovce jiskří a plastový obal bowdenu se škvaří a taví. Odpojujeme oba motory od akumulátorů a pomocí kleští rychle odpojuji bowden od převodovky. Jiskření ustalo. Děláme obrat a stoupáme proti větru, s menším náklonem, k pobřeží. Potřebujeme se dostat do závětří ostrova, abych mohl v motorárně pracovat bez rizika, že tam přijdu k nějakému úrazu.

Honza zatím vyndává své měřící přístroje, odpojuje veškerou elektřinu včetně přístrojů (kormidlujeme ručně) a hledá, kde se nachází ten masivní zkrat na kostru. Řadicí bowden je totiž jediné místo, kde je trup lodi vodivě propojený s motorem a tím i s možným únikem lodní elektřiny do trupu. Znamená to, že do trupu nám začal téct poměrně silný proud a proto bowden jiskřil a začal hořet. Honza vyrobil jednoduchou kontrolku, žárovku na dvou drátech, propojující trup lodi s motorem. Jakmile zapne zkratovaný přístroj, žárovka se rozsvítí. Jednoduché a z dálky viditelné. Honza je skvělý elektrikář a jsem moc rád, že je součástí našeho týmu :-).


Stále to mezi námi jiskří

Během hodiny prochází všechny přístroje, až dojde na přední elektrický vrátek na dotahování vázacího lana, což je zcela nesmyslný přístroj, který jsem měl již dávno odstranit a na který měl podezření hned. Došlo tam ke zkratu silového kabelu a do trupu teče velmi silný proud. Honza vrátek kompletně odpojuje, aby se to už nikdy neopakovalo. Hurá, můžeme nahodit motory a podél pobřeží se protáhnout do zátoky Batvika u polární základny.

Vysílačkou jsme se již nahlásili, neboť nás volali, když viděli, že děláme nějaké divné manévry a na chvíli jsme jim zmizeli z AIS, když jsme odpojili veškerou elektřinu. Při plavbě na motor mi Tomáš oznamuje, že na předním záchodě je nějaký kouř. To mne, po předchozí ohnivé lekci, nenechává klidným, oddělávám podlážky pod záchodem a zjišťuji, že se nám proklepal kabel od čerpadla k WC a komplet shořel. Odpojujeme WC a Honza má opět co dělat. Závadu řeší rychle :-), je na takováto nečekaná překvápka na lodi zvyklý :-).

Odpoledne spouštíme kotvu v zátoce Batvika před polární základnou. V okamžiku, kdy se chystáme tahat lana na břeh, volají nám ze základny, že zde sice můžeme kotvit, na břeh ale smíme vystoupit pouze na západním pobřeží v zátoce Kvalrosbukta. Je to pro nás nepříjemná zpráva. Ujišťujeme se, zda opravdu na břeh nemůžeme. Ne, opravdu na břeh nemůžeme. Říkáme jim, že na západním pobřeží fouká silný západní vítr a kotvení tam není bezpečné. Na to odpovídají, že zjistí, jak to tam vypadá. V podvečer volají, že se to má přes noc uklidnit a že tam kotvit budeme moci. Nicméně o tom již víme a večer tam plánujeme přeplout. Využíváme čas k tomu, abychom dali loď do pořádku a odstranili jsme stopy po dnešních dvou palubních ohníčcích.


Treska à la Jan Mayen

Navečer zvedáme kotvu a ještě navštěvujeme jednu mělčinu s 20 m hloubkou, kde chytáme tresky. Klasickým způsobem. Nahodíme háčky, jakmile dopadnou na dno, třikrát škubneme a když nezabere treska, plujeme kousek vedle. Naše trpělivost není bezbřehá :-). Obzvláště ta Kryštofova ne. Tresky během chvíle takřka naskáčou na palubu. Jejich zpracování trvá výrazně déle než tahání z vody. Treska se tak asi jmenuje proto, že je třeskutě pitomá. Jak může nějaká ryba kousnout do všeho, co plave kolem, a pak se ani nebránit, když ji taháte z vody? Protože je to treska. Proto.

Jiří Zindulka kuchá na zádi Boomerangu svépomocí tresky, jejichž zpracování zabere výrazně více času nežli jejich chycení.

Jirka kuchá tresky. Jejich zpracování zabere výrazně více času nežli jejich chycení.

Vylodění u činného vulkánu Beerenberg

Obeplouváme Jan Mayen z jihu a kolem 2 hodiny ranní spouštíme kotvu v zátoce Kvalrosbukta. Už to tu moc nevlní, takže je stání celkem klidné. Noc pro mne byla hodně krátká. Dávám si budík na 7.30 a opravdu se mi nechce vstávat. Druhá noc pouze s pár hodinami spánku a dny nabité činností. Neochotně vylézám z vyhřáté postele a hrabu se ke kávovaru. To na Boomerangu miluji, zmáčknutí tlačítka, zvuk mleté kávy a za chvíli držím v ruce kouřící a voňavý hrneček. Ráno hned vypadá trochu lákavěji.

Budím Vladimíra, který se potřebuje přichystat na dnešní natáčení, a Kryštofa, abychom spustili člun s motorem na vodu a připravili ho na plavbu. V 9.30 máme na břehu domluvené rande se šéfem polární stanice a podle toho, jaký „kámoš“ byl na vysílačce je mi jasné, že přijede na minutu přesně a pokud tam nebudeme připravení s pasy posádky a dokumenty od lodi, tak s ním budou problémy.

Klidná plavba kolem jižního mysu ostrova Jan Mayen se sluncem mezi mraky a přídí naší expediční polární lodě Boomerang.
Jižní mys ostrova Jan Mayen.

Komandér z Kvalrosbukta

Máme vše připravené, dokonce jsme stihli i snídani, bereme potřebné dokumenty, sedáme do člunu a míříme k černé sopečné pláži zátoky Kvalrosbukta. Na to, že je nejlépe chráněnou zátokou na ostrově, je tu slušný příboj. Najíždíme člunem k pláži, vyskakujeme do vody a člun rychle vytahujeme z vody na pláž. První přistání na této polární výspě jsme zvládli úspěšně.

Vytahuji z nepromokavého pouzdra doklady a jdu naproti šéfovi stanice, který právě přijel a vystoupil z auta. Je to vyzáblý chlapík neurčitého věku s komisním výrazem a komisním hlasem. Představuje se mi jako station commander a já jemu jako Jiří Zindulka. Evidentně ho to neuspokojilo a nervózně se ptá, jestli jsem kapitánem lodi. Když mu to potvrzuji, uklidní se. Asi se lekl, že by kapitán mohl poslat na břeh někoho místo sebe a to by pro komandéra nebyl důstojný partner na jednání a nejspíš by musel odjet zpátky na základnu a poslat za sebe nějakého zástupce. Ale v případě, že já jsem kapitán, tak to je v pořádku a může se mnou jednat.

Prohlíží si pasy posádky a ptá se, jestli mám jejich kopii. Normálně bych mu řekl, že sice mám na lodi barevnou tiskárnu, ale zrovna se mi porouchala, ale raději nežertuji a odpovídám, že nikoliv. Říká, abych mu je poslal, tak jsem mu to slíbil, ale až z Grónska, protože přes lodní Iridium to neprotlačíme. Smiřuje se s tím a ptá se, jak dlouho budeme na ostrově. Vysvětluji mu, že tu budeme tak 4 dny, že jsem Jan Mayen již jednou navštívil před 12 lety, že se mi tu moc líbilo, že jsme byli na jejich polární základně (čímž jsem neúspěšně naznačil, že bychom se tam rádi opět podívali), a že budeme natáčet film o rakousko-uherské polární expedici, která tu prožila rok na přelomu let 1882-3 v rámci prvního Mezinárodního polárního roku, a ptám se ho, jak to je do zátoky Maria Muschbukta, kde měla expedice postavenou základnu, daleko. Říká, že asi 10 km a já se ho ptám na cestu. Kreslí mi do sopečného písku plán cesty. Ptám se, zda můžeme do této zátoky doplout a vylodit se tam. Bylo by to mnohem rychlejší a pohodlnější. Striktně to odmítá. Jediné místo, kde se můžeme vylodit na břeh, je Kvalrsobukta. A o tom, že by nás tam odvezli autem, nemůže být ani řeč. Alespoň natáčení s dronem nám povolil. Dávám mu jako pozornost dvě lahve Becherovky, které si bere, ale na jeho vstřícnost to nemá sebemenší pozitivní vliv. Loučí se s námi, opakuje mi, co všechno nesmíme, odchází k autu a odjíždí. Sedáme s Kryštofem do člunu a plujeme zpátky k lodi. A řešíme, jak to dnes uděláme.

Na natáčení musíme jít tři. Kameraman Vladimír, Honza, který bude fotit a létat s dronem, a já. Zároveň na lodi musí zůstat dva členové posádky. Vzhledem k tomu, že nás je celkem pět, by to znamenalo, že Tomáš s Kryštofem se dnes nepodívají na břeh a budou celý den pouze na lodi. Moc se mi to nelíbí a jim také ne. Ale není bezpečné, aby jeden z nich zůstal na lodi a druhý jel člunem na břeh. Co kdyby se porouchal motor na člunu a poměrně silný vítr by odfoukal člun na moře? Jak by si jeden člověk poradil s vytažením kotvy a záchranou? Samozřejmě to jde, ale je to stresující a potenciálně nebezpečná záležitost. Kryštof navrhuje, abychom ze zádi natáhli dlouhé lano na břeh a to je dobrý nápad.

Člen polární expedice a posádky na plachetnici Boomerang Kryštof Zindulka s nezdolným výrazem ve tváři během palubní hlídky.
Palubní hlídky jsou hodně studené a i když na sobě máme vše, co můžeme, přesto se do těla po nějakém čase zakousne zima.

Arktická koupel

Honza zalézá do úložného prostoru na přídi a postupně vytahuje všechna vyvazovací lana, která máme. Navazujeme asi 250 m lan a Kryštof s Honzou je odváží na břeh přivázat na veliký betonový blok na pláži, určenému právě k tomu účelu. Vítr fouká od břehu, a tak plavba ve člunu s lanem je celkem jednoduchá. Otáčíme loď na kotvě a couváme proti větru směrem ke člunu s lanem. Samozřejmě to vychází tak, že asi 10 m od člunu se na řetězu zastavíme a dál to nejde. Vypouštíme řetěz i s lanem, dostáváme se ke člunu, bereme lano a fixujeme ho na zádi. Dobíráme kotvu tak, aby byl řetěz zpátky na kotevním vrátku. Povedlo se a nyní jsme bezpečně vyvázaní zádí dlouhým lanem na břeh, které nás bezpečně drží proti větru a zároveň se podél něj může jezdit člunem a bude pomáhat při přistání a vyplouvání z pláže.

Polární filmařská výprava po vylodění na kamenné pláži zátoky Kvalrosbukta ostrova Jan Mayen. Zleva Kryštof, Vladimír, Tomáš.
Naše polární filmařská výprava po vylodění na pláži zátoky Kvalrosbukta. Zleva Kryštof, Vladimír, Tomáš.

Vladimír si mezitím přichystal věci na natáčení a Tomáš nám připravil svačinku. Honza si sbalil dron a foťáky a všechno to v nepromokavých pytlích dáváme do člunu. Pojedeme na dvakrát. První jedu já s Vladimírem a Honzou. Najíždíme k pláži, vyskakuji do vody s lanem a držím příď člunu na pláži. Vladimír rychle vystupuje ze člunu, ale levá noha se mu chytla mezi člunem a lanem a nemůže ji vyndat. Honza nemůže vystoupit, dokud neodejde Vladimír. Přichází vlna, naklání člun a Honza po zádech padá ze člunu do moře. Vypadá to strašně směšně, jak Vladimír poskakuje a snaží se vytáhnou nohu z lana a Honza leží na zádech v moři, co má asi 4 stupně, a bezmocně kolem sebe mává pravou rukou. Pohled k popukání, škoda že nikdo nenatáčí. Přestože vím, že Honza není v záviděníhodné situaci, když leží ve studeném moři, nemůžu si pomoc a řehtám se na celé kolo. Honza naštěstí bleskurychle vyskakuje na nohy, Vladimírovi se podaří vyprostit nohu z lana a člun konečně vytahujeme na pláž. Honza, jakkoliv dramaticky jeho koupel vypadala, hlásí pouze mokrý levý rukáv u mikiny a jinak sucho. Nepromokavá bunda i kalhoty naštěstí dobře drží.

Pojďte s námi plout do míst o kterých mnozí jen sní

Zážitky, které Vám v budoucnu dovolí plout do míst na které byste se jinak neodvážili a kde uplatníte nabité zkušenosti.

Zbavujeme člun všech věcí, dáváme ho zpět na vodu a já se vracím na loď pro Kryštofa. Na lodi se smíchem vyprávím veselou příhodu z vyloďování na pláži, beru Kryštofa a plujeme zpět na pláž. Na lodi zůstává na hlídce Tomáš. Naše vylodění s Kryštofem probíhá hladce. Svlékáme nepromokavé oblečení s holínkami a necháváme to v taškách na břehu. Věšíme na sebe všechny batohy s natáčecím vybavením a já si beru pořádně těžký objektiv, který mi bude celý den společníkem. A krátce před polednem vyrážíme na náš filmovací výlet, o kterém jsme vůbec netušili, jak bude dlouhý.

Nekonečná černá kamenitá pláž plná naplaveného dříví, které přináší ze sibiřských řek arktický proud.
Černá kamenitá pláž plná naplaveného dříví, které přináší ze sibiřských řek arktický proud.

Cestou necestou

Stoupáme po černé kamenité cestě vinoucí se po úbočí kopce a za chvíli se nám otevírá výhled na úžasnou širokou černou kamenitou pláž dlouhou asi 4 km. Pláž je plná naplaveného dříví, které přináší ze sibiřských řek arktický proud. Kryštof se od nás odděluje a jde se na pláž podívat. Pomalu se vzdaluje a na nezměrnosti obrovské pláže za chvíli vypadá jako malá tečka. Bude se vracet zpátky na loď za Tomášem a bude je dnes čekat odpočinkový den pěkně v teple. My pokračujeme po černé cestě a s pobavením si prohlížíme výstražné cedule na dřevěných tyčích, varující nás na nebezpečí lávy a létajících sopečných kamenů :-). Honza každou chvíli něco fotí a trochu se za námi opožďujte. Vladimír začíná naříkat nad dlouhou cestou před námi. Má umělé koleno a po nedostatku pohybu na lodi ho dost cítí. Nevěří tomu, že dnes dojde tam a zpět. A přitom dojít musíme, abychom mohli točit a splnit tak jeden z hlavních úkolů, proč jsme sem pluli.

Cesta utíká pomalou i když je nesmírně zajímavá. Nikdy by mne nenapadlo vyrazit na takto dlouhý výlet, když už ale pochodujeme, tak je to tu úžasné. Po několika kilometrech zahýbáme do vnitrozemí ostrova a tam černý sopečný tuf na úbočí kopců vystřídá jasně a řvavě zelený lišejník, ostře kontrastující s bazaltovou černí úbočí. Po cestě nás mine několik aut, ale řidiči ani nezastaví, aby prohodili pár slov. Přitom je na ostrově pouze 16 lidí a nejspíše by si rádi popovídali. Navíc nám ani nenabídnou, že nás svezou, i když vidí, co všechno táhneme na zádech. Jsem z chování polárníků ze stanice velmi zklamán. Při poslední návštěvě to byl úplně jiný přístup, přátelský a kamarádský.

Dlouhá sopečná pláž posetá balvany a zelenými lišejníky severně od zátoky Kvalrosbukta na ostrově Jan Mayen v Arktidě.
Dlouhá sopečná pláž severně od zátoky Kvalrosbukta, kde nám bylo umožněno kotvit a vstoupit na břeh.

Přecházíme ostrov na šířku a sestupujeme na jeho východní straně na dlouhou černou pláň táhnoucí se od úbočí kopců několik kilometrů k moři a podél pobřeží asi 7 km. Obrovská černá pláň, na které si připadáme malí a ztracení. Během jarního tání se pláň naplní vodou a vytvoří se velká mělká laguna plná sladké vody. Na začátku pláně, směrem k polární základně, je letiště, kde dvakrát do roka přistává vojenské letadlo přivážející potraviny, posádku na střídání a další potřebné vybavení. Během našeho pochodu lehce mží a nad námi jsou nízké mraky.

Vladimír občas začíná propadat trudnomyslnosti, stěžuje si na nohu a na to, že dnes nestihneme natočit vše potřebné a že je to celé špatně, proč musíme jít tak daleko, atd. Souhlasím s tím, že je to zcela nesmyslné. Mohli jsme tam pohodlně doplout s lodí, vylodit se a vesele točit. To ale nemáme povolené a tak musíme pochodovat. Snažím se Vladimíra rozptýlit a přimět, aby něco natočil z této cesty. Patří do našeho příběhu a měla by tam být. Děláme tedy zastávku a Vladimír točí, jak pochoduji se svým těžkým nákladem. Natáčí mne na té nezměrné černé pláni, jako bych šel do pekla. To Vladimíra na chvíli rozptýlilo a mezitím nás dohnal Honza nadšený z fotek, co nasekal. Honza má v telefonu staženou off-line mapu Jan Mayenu, kde je zakreslená i většina místních cest (zase až tak moc jich tu není) a podle této mapy pochodujeme.

Sopka Beerenberg ukrytá v mlze zatímco vyrážíme na dlouhý pochod po stopách polární expedice. Zleva Jirka, Kryštof, Vladimír.
Vyrážíme na 30 km dlouhý pochod po stopách rakousko-uherské polární expedice. Zleva Jirka, Kryštof, Vladimír.

Hravě po stopách rakousko-uherské expedice

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit video

Jan Mayen – výprava po stopách rakousko-uherské polární expedice z roku 1882.

Zhruba po dvou hodinách pochodu zatáčíme mezi pahorky porostlými zelenými lišejníky, jejichž vrcholky se ztrácejí v mracích. Svět se nám projasňuje zelení lišejníku, kopce vypadají, jako by byly porostlé trávou. Honza opět fotí jako divý.  Máme za sebou už 4 hodiny pochodu a dostáváme se na severní břeh údajně sladkovodní laguny, která byla na chuť slaná jen malinko a asi by se dala pít. Z jižního konce laguny by to mělo být již pouze asi kilometr přes malé údolí ke zbytkům tábora rakousko-uherské expedice. Jenže na jižní konec laguny to po břehu nejde, museli bychom přelézat přes vysoké kopce. A to by pro Vladimíra nebylo dobré. Volíme tedy delší, ale pohodlnější cestu kolem celé laguny.

Na severním konci je nad lagunou původní polární základna, která byla opuštěná v 60 letech minulého století, protože byla již malá a nová základna byla vybudovaná na východním pobřeží, kde v zimě nedují tak kruté větry a odkud je to kousek na letiště. Nyní jeden dům z původní základny využívají polárníci na sledování polární záře a na výlety za půlnočním sluncem, protože se z oken domu dá sledovat sluneční kotouč, jak se blíží k hladině a pak zase začne stoupat nahoru, aniž zmizí v moři. O tom, jak kruté a silné větry tu musí v zimě foukat, svědčí i to, že každý dům je ocelovými lany připevněný k zemi, aby ho vichřice neodnesla.

Původní polární základna na pobřeží, vhodná ke sledování půlnočního slunce a polární záře, opuštěná v 60. letech 20. století.
Původní polární základna na východním pobřeží opuštěná v 60. letech 20. století.

Naše průvodkyně po ostrově mi při minulé návštěvě vyprávěla, že během zimní noci šel ve sněhové vánici jeden polárník k meteorologické budce vzdálené 30 m od chaty a když se vracel, tak chatu minul a v té vánici umrznul. Je to pro nás nepředstavitelné, ztratit se 30 m od baráku. Prohlížíme si polární stanici zvenku a mezitím Honza pořizuje skvělé záběry pomocí dronu. Ze základny pokračujeme přes další černou kamenitou pláž posetou naplaveným dřívím směrem na jih. Na pláži se také povaluje spousta velkých plastových koulí, což jsou utrhané plovatky z průmyslových rybářských sítí. Beru si koule do ruky a hraju s nimi pétanque. Je to dobrá zábava v těchto zeměpisných šířkách :-).

Jirka na tufové pláži ostrova Jan Mayen hraje pétanque s plovatkami z rybářských sítí, jež vyplavilo moře.
Jirka hraje pétanque s plovatkami z rybářských sítí, jež vyplavilo moře.

Cesta si vybírá své daně

Vladimír má opravdu dost, náš pochoďák trvá již téměř 6 hodin. Obdivuji ho, jak to zvládá. Jeho profesionální zaujetí je úžasné a pro dobrý záběr by nasadil život. Přicházíme na konec laguny, na jedné kládě si sedáme a konzumujeme svačinku. Vytahuji tablet a prohlížím si na něm fotky z roku 1882, jestli nenajdu nějaké tehdy nafocené místo, abych to po 140 letech nafotil úplně stejně. A jedna fotografie je focená na kopci nad námi. Škrábu se do prudkého svahu a stále sleduji starou fotku, kde to asi může být.  Poté nalézám místo, odkud je fotografie zachycena. Mám pocit, že v černém písku ještě vidím obtisk noh stativu, na kterém měl kdysi fotograf postavený fotoaparát. Pořizuji fotku ze stejného místa a mám ze záběru velkou radost.  Sbíhám z kopce dolů a ukazuji obě fotky Vladimírovi. Má radost a vypadá jako by mu to vlilo novou sílu do žil. Po 7 hodinách pochodu přicházíme na místo, kde před 140 lety stál více než rok expediční tábor, na zemi jsou jasně viditelné základy staveb a hromady opracovaného dřeva stále leží na místě zhroucených staveb.

Kameraman Vladimír Šimek pořizuje unikátní záběry na černé pláži ostrova Jan Mayen v pozadí s činnou sopkou Beerenberg v mlze.
Kameraman Vladimír Šimek pořizuje unikátní záběry na černé pláži ostrova Jan Mayen.

Vladimír staví těžký stativ, ze kterého mne pořádně bolí ramena ještě následující den, přidělává velkou kameru a dává se do hlavního natáčení. Nad táborem si prohlížíme dřevěný kříž, pod kterým je pohřbený chorvatský námořník. Na dobových fotografiích vidíme, jak celý tábor vypadal, a také vidíme všechny účastníky expedice včetně námořníka, který tu spočinul na vždy. Procházím se mezi zbytky tábora a v představách vidím lidi, jak provádějí pozorování teploty, tlaku, magnetismu, vlhkosti, větru a vše pečlivě zaznamenávají po dobu více než jednoho roku. Jejich měření byla nesmírně důležitá a pomohla, spolu s měřeními z dalších 21 stanic v celé Arktidě, k lepšímu zmapování zemského magnetismu a položila základy pozorování a předpovídání počasí. A také ukázala světu cestu, kudy se věda bude dále ubírat. Začalo budování stálých meteorologických pozorovatelen po celém severu. Vladimír se zaujetím točí a nad hlavami slyším bzučet dron, takže Honza také nezahálí.

Místo, kde stála základna rakousko-uherské polární expedice na přelomu let 1882-3 v rámci Prvního mezinárodního polárního roku.


Co není zakázáno, je dovoleno

Vzhledem k tomu, jak je pozdě a jak daleko jsme od lodi, je jasné, že Vladimír zpátky s bolavým kolenem nedojde. Uděláme tedy rozhodnutí, že sem přeplujeme lodí a Vladimíra naložíme na pláži do člunu. Ze všech těch restrikcí, které na ostrově platí, víme, že se nesmíme z lodi vyloďovat nikde jinde než v zátoce Kvalrosbukta. Ale když se na pláži Maria Musch nebudeme vyloďovat, ale pouze naloďovat, tak žádný stupidní zákaz neporušíme :-). Odkládám si batoh, trochu si odlehčuji oblečení a vybíhám zpátky k lodi. Nyní to mám kratší, protože poběžím tou nejrychlejší cestou, ale beztak mne čeká 12 km běhu. Ze začátku běžím mezi kopci, abych se dostal na druhou stranu ostrova a tam mne čeká asi 7 km po černé pláni. Je to fajn běh, sice v pohorkách a po celodenním pochodu, ale i tak si ho užívám. Na lodi mám nedostatek pohybu a dělá mi dobře běžet a ještě k tomu v této drsně krásné krajině. Další běh bude možný nejdříve za tři neděle, protože v Grónsku nemůžu na břeh bez kulovnice a s tou se mi opravdu běhat nechce.

Ledovcová laguna na západním pobřeží jižně od bývalé norské polární základny a severně od rakousko-uherské polární základny.

Po hodině a půl dobíhám do zátoky Kvalrosbukta a nad zátokou vidím stát auto, ve kterém sedí jedna žena a pozoruje naši loď. Na to, že na stanici je pouze 16 lidí a jeden nás stále sleduje, jim asi přiděláváme dost práce. Kryštof mne viděl přibíhat a už se obléká a sedá do člunu. Já se na břehu také oblékám, nasazuji si holínky a vestu. Dáváme do člunu všechny věci a odvážíme je na loď. Seznamuji Tomáše a Kryštofa s plánem na vyzvednutí Vladimíra i Honzy. Tomáš správně podotýká, že bychom to měli oznámit na stanici a vyžádat si povolení. Je to dobrý nápad, a tak voláme na stanici a oznamujeme jim, že náš kameraman má zraněné koleno a že ho potřebujeme pouze vyzvednout člunem na vzdálené pláži. Několikrát to musím opakovat do vysílačky a přesně vysvětluji, že opravdu pouze odplujeme k pláži Maria Musch, naložíme člunem zraněného kolegu kameramana a poplujeme zpět. Nakonec povolení dostáváme.

Staňte se členem posádky další expedice na lodi

Je Vám Chorvatsko malé a znáte ho nazpaměť? Jaká z destinací Velká Británie, Francie, Portugalsko, Španělsko, Itálie, Řecko Vás láká? Naše sportovní přeplavby nabízejí pestrou škálu možností od drsného surového Atlantiku až po mírumilovnější Středozemní moře.

Navazujeme na dlouhé lano na břeh rezervní kotvu a fendr a lano odvazujeme a pouštíme. Máme ho připravené na jeho opětovné rychlé uvázání. Zvedáme kotvu, objíždíme skalnatý výběžek chránící zátoku Kvalrosbukta ze severu a na malou přední plachtu a motor míříme proti větru směrem k zátoce Maria Musch. Po moři jsou to pouze 3 NM a jsme tam za chvíli. Když to porovnám s tím pochoďákem na půl dne s veškerým filmařským vybavením, tak opravdu nechápu, proč nám nemohli dovolit na onu pláž připlout s lodí hned. Na druhou stranu bychom ale přišli o krásný i když dost únavný výlet. Kryštof sedá do člunu a jede vyzvednout na pláž Honzu s Vladimírem. Po dlouhém a náročném dni chutná treska s bramborem, kterou Tomáš připravil, neuvěřitelně skvěle :-). Díky Tomáši. Během večeře se již vracíme s lodí zpět do Kvalrosbukty. Když v 1.30 v noci končíme a jsme opět zakotvení a vyvázaní, máme toho všichni za celý den dost a strašně se těšíme do postele.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit video

Pláž Haugenstranda na ostrově Jan Mayen – člověk na konci světa.


Hurá do Grónska

Dopoledne následujícího dne stahujeme počasí a jelikož se nemůžeme dovolat na základnu, píšu tam e-mail, že plánované setkání s historikem ostrova domluveným dnes na 13. hodinu v zátoce Maria Musch chceme přesunout sem do zátoky Kvalrosbukta. Šéf základny se mi ale vůbec neozývá a ve 13 hod. nikdo nepřijede. Posádka ještě vyráží na túru na nádhernou černou pláž prohlédnout si zbytky velrybářských základen, které tu byly v 17. století, kdy tady na ostrově pracovalo 1 000 velrybářů zpracovávajících ulovené velryby. Během necelých 20 let se holandským velrybářům podařilo pozabíjet všechny velryby široko daleko a lov přestal být rentabilní. Na pláži se musela odehrávat strašná jatka.

Masivní velrybí obratel na černé tufové pláži, kde se před 400 lety zpracovávaly ulovené velryby a sopka Beerenberg v pozadí.
Masivní velrybí obratel na černé tufové pláži, kde se před 400 lety zpracovávaly ulovené velryby.

Já zůstávám jako hlídka a užívám si klidu a samoty, na lodi plné lidí tak vzácné. Kluci na břehu mají štěstí. Dělá se jasno, trhají se mraky a otevírá se úžasný výhled na sopku Beerenberg. Úchvatný pohled, za který jsme všichni vděční. Po několika hodinách se nadšená posádka vrací na loď bez Vladimíra, který se s kamerou někde zapomněl. Po nějakém čase se objevuje i Vladimír spokojený s natočenými záběry. Hurá!

Ostrov Jan Mayen a nejsevernější činná sopka světa Beerenberg pokrytá sněhem, vyčnívající z mraků a tyčící se vzhůru do nebe.
Nejsevernější činná sopka světa Beerenberg se nám při loučení s Jan Mayenem ukázala v plné kráse.

Předpověď počasí ukazuje silnější vítr ze severu, pro plavbu do Grónska ideální vítr z boku. Rozhodujeme se tedy, že Jan Mayen opustíme již dnes, využijeme příznivý vítr pro plavbu a budeme mít víc času na Grónsko. Zavoláme ještě na základnu a hlásíme jim náš odjezd. Pak zvedáme kotvu a při odplutí se s námi Jan Mayen loučí neskutečným pohledem na sopku Beerenberg.


Autor textu: Jiří Zindulka

Fotografie: Jan Staněk, Vladimír Šimek, Kryštof Zindulka

Video: Jan Staněk

Staňte se členem posádky na expediční plachetnici Boomerang

Naplout míle, stát se zkušenějším v oblasti námořního jachtingu a propadnou lodím nadobro pod vedením Master ocean kapitána Jiřího Zindulky. Připojte se k nám na jarní, podzimní a etapové kondiční plavby kolem Evropy, na které jen tak nezapomenete.

Komentáře